next up previous
Next: Nejen kritika Up: Napište nám... Previous: Řidiči zpomal!

O starých venkovských domech
















V minulém roce se mohli čtenáři Chýnovin seznámit se starou mapou Chýně, tzv. stabilním katastrem, tentokrát si mohou přiblížit, jak vypadaly v minulosti venkovské obytné domy a jejich hospodářské zázemí.

Úvodem je třeba říci, že všechny venkovské domy si byly v minulosti velmi podobné a byly stavěny na stejném principu, který se neměnil, stejně jako způsob života na venkově, po celá staletí. To neznamená, že by se na vesnici stavělo zastaralým nebo přežitým způsobem, lidé pouze během dlouhého času našli to, co nejlépe vyhovovalo jejich požadavkům, a dále to používali. Domy se samozřejmě lišily svou velikostí i zdobností podle postavení a bohatství majitele, ale obecně lze říci, že místem se nikde neplýtvalo, vše bylo právě tak velké, jak bylo třeba. Vytvořila se určitá nepsaná pravidla, která platila bez ohledu na to, kde byl dům postaven, stejné principy stavění najdeme v Krkonoších, ve středních Čechách i na jižní Moravě, s krajem se mění pouze vnější podoba, tvář domu podle místních zvyklostí a dostupných materiálů. Na horách a všude, kde jsou lesy, tak vznikají většinou domy dřevěné roubené, v našem okolí zase zejména zděné, a to nejčastěji z místní opuky. Základní pravidla však zůstávají všude stejná. Společně vytvářela malebný charakter českých vesnic, který dnes už ale bohužel najdeme málokde.

Prvním pravidlem je umístění domu na pozemku. Dříve bylo naprosto jiné než dnes a bylo v jistém smyslu také mnohem výhodnější. Dnes musí dům stát uprostřed parcely a mít určité odstupy od hranice pozemku. Pozemky nebývají nijak veliké, takže vzdálenost mezi dvěma sousedními domy bývá pouze několik metrů, a sousedé si tak hledí vzájemně přímo do oken, a ztrácí tak největší výhodu bydlení v rodinném domě - soukromí a intimitu. Ještě na začátku dvacátého století žádné podobné stavební předpisy neexistovaly a bylo naprosto samozřejmé, že dům stál na hranici k sousednímu pozemku a na tuto stranu pak pochopitelně neměl žádné dveře ani okna. Hospodář tak získal ucelený prostor dvora, který umožňoval manipulaci s povozy, s materiálem i se zvířaty. Tento prostor byl zároveň snadno přehlédnutelný z oken obytného stavení, a tak měl majitel všechen svůj movitý i nemovitý majetek jako na dlani. Okolo dvora byly totiž postavené všechny hospodářské budovy. Naproti obytnému stavení stála obvykle sýpka, ve které byla uskladněna veškerá úroda, a tudíž musela být na chráněném a dobře střeženém místě. Na sýpku pak navazovala otevřená kolna, v níž byly uskladněny povozy a hospodářské náčiní. Za obytným domem bývaly stáje a chlévy s podkrovním seníkem a celý prostor uzavírala stodola, která jako jediná stála napříč dvora a její střední část, tzv. mlat, byla průjezdná a bylo možné tudy vyjet na zadní, záhumenní cestu a odtud přímo do polí. Vše bylo zorganizováno tak, aby byl provoz celé usedlosti jednoduchý a účelný a aby bylo vše po ruce.

Z praktických důvodů bylo přízemí domu přímo v úrovni okolního terénu - hospodář i hospodyně museli mnohokrát během jediného dne z domu a do domu a jakékoli schody do dnes běžného zvýšeného přízemí by pro ně byly zbytečnou překážkou.

Obytné stavení mělo vždy tvar obdélníka a šikmou střechu, obvykle sedlovou, někdy s valbou či valbičkou (která je běžná např. zde ve středních Čechách). Střecha kryla prostor půdy, který byl využíván spíše pro skladování, někdy i pro přespávání. Zajímavé je, že střecha nebyla nikdy posazena na domě symetricky, ale směrem do dvora vždy přesahovala o několik desítek centimetrů, a vytvářela tak zápraží alespoň částečně kryté před deštěm a sněhem.

Vnitřní uspořádání domu bylo velmi jednoduché a prakticky neměnné po celém území Čech i Moravy. Do domu se vcházelo vždy v jeho střední části a vstupovalo se do síně, odtud vedly naproti vstupu dveře do černé kuchyně, po jedné straně se vstupovalo do světnice a po druhé do komory. Světnice byla vždy umístěna tak, aby její okna směřovala do návsi, aby bylo možné zevnitř přehlédnout, kdo se pohybuje venku a kdo přichází - případné nevítané hosty tak bylo možno spatřit včas. Před okny světnice byla často ještě předzahrádka, která byla nejen vizitkou paní domu a okrasou návsi, ale i clonou, vytvářející větší soukromí - umožňovala domácím vidět ven, ale zabraňovala kolemjdoucím nahlédnout přímo dovnitř do oken.

Světnice byla místem, kde se odehrával veškerý život rodiny, zde se vařilo, stolovalo, ale i společně spalo. Pokud se rodina rozrostla více, využívala se k nocování i komora, která byla ale spíše spíží a skladištěm, a případně další komory v podkroví. Tyto prostory nebyly ovšem noclehárnou nijak luxusní, jedinou vytápěnou místností v domě byla totiž světnice, a tak se spáči v podkroví mohli ohřát leda od komína. Když už jsme u komína, dokonce i ten měl v tradičním venkovském domě své neměnné místo, které souviselo s umístěním černé kuchyně - ta byla vždy přímo naproti vstupu, a tedy i komín byl v této části domu a vždy až za hřebenem střechy. A proč se černé kuchyni říkalo černá? Protože taková byla, celá od kouře a sazí, kachlové a jiné sporáky jsou až vynálezem devatenáctého století a před jejich vznikem se vařilo v černé kuchyni na otevřeném ohni přímo pod komínem. Odtud se také nakládalo do pece i přikládalo do kamen, obojí bylo sice umístěno ve světnici, ale topilo se z kuchyně - do světnice se tak nemuselo nosit dřevo ani odtud vynášet popel.

Je zajímavé, že v místech tradičně osídlených německým obyvatelstvem bylo vnitřní uspořádání domu trochu jiné - namísto komory měli Němci obvykle rovnou chlév, aby nemuseli při obsluhování dobytka ven z domu, u Čechů se však tento poněkud méně hygienický způsob nikdy nevyskytuje.

Ačkoli se zdá, že bydlení v tradičním venkovském domě nebylo příliš pohodlné a neskýtalo mnoho prostoru ani soukromí jednotlivým členům rodiny, není důvod staré venkovské domy zavrhovat a smést je jednou provždy z povrchu zemského. Jejich uspořádání bylo tak jednoduché, že je možné jej snadno přizpůsobit dnešním požadavkům a modernímu způsobu života a nedostatek prostoru se dá velmi snadno vyřešit zabydlením podkroví. Taková atmosféra, jakou mají staré chaloupky, na vás z novostavby nikdy nedýchne.

Pokud vás tradiční venkovská architektura zaujala a chtěli byste se s ní seznámit blíže, doporučuji vám návštěvu nedalekého středočeského skanzenu ve Třebízi u Slaného, můžete se tam přesvědčit, jak zmíněná pravidla fungovala v praxi, prohlédnout si malebnou náves s kapličkou, velký statek i malou chaloupku a také starý vesnický obchod.

Ing. Arch. Kateřina Kulawiecová

























next up previous
Next: Nejen kritika Up: Napište nám... Previous: Řidiči zpomal!
2006-10-06