next up previous
Next: Pozitiva a negativa Up: Napište nám ... Previous: Příspěvek pro čtvrtletník

Jak jsme hráli v Chýni divadlo

Psal se rok 1941. Šok z potupného konce republiky, ze zrady spojenců se pomalu měnil v jistotu, že bude hůř. Naivní, dětinské a neúčinné pokusy o odpor zcela ustaly. Nošení masaryček, republikánských lvíčků, vyřezávaných z pětadvacetníků, hledání jinotajů v kreslených vtipech a v pořadech rozhlasu, ze všeho zbylo jen čerpání protijedu z otravy vítězným jásotem německé propagandy nad nepopíratelnými vojenskými úspěchy. Ale ani vysílání Londýna, Moskvy, Berommünsteru nehýřilo optimismem, a tak bylo velmi těžké najít způsob života, aby zůstala naděje na přežití.

Mezi tím se z učebnic, map a atlasů musela odstranit jakákoli zmínka o Československé republice, o jejích prezidentech, o části její historie. Z knihoven se vyřazovaly knihy, legionáři byli nuceni opustit státní služby. V zastupitelstvech zasedli - nevoleni, místní Němci. Z děr vylézaly stvůry. Rozpomněly se na svůj německý původ. Vlajkaři, fašisti, lidé, jimž republika šlápla na kuří oko. Udavači. Prospěcháři. Dýchat se dalo jen v uzavřených společnostech, kde se lidé bezpečně znali.

Bylo po rozpuštění Sokola. Najít základnu pro společenský život nebylo snadné. Zůstali Hasiči, Baráčníci, Osvětová beseda. Pod jejich křídla se v Hostivici, tak jako jinde, utekli ochotničtí herci.

Kolem ochotnického divadla v té době se scházeli i lidé, kteří za celý život nepromluvili k obecenstvu ani slovo. Přitahovala je atmosféra zkoušek, možnost na chvíli hodit starosti za hlavu, pohoda i legrace. I pro ně se našla práce. Opisování rolí, příprava dekorací, shánění kostýmů, nábytku, rekvizit.

Nebylo snadné najít vhodnou hru. Ještě tak klasika, ale i tady cenzura vyškrtávala celé pasáže, které se jí zdály být podezřelé. Hrát doporučené slaboduché hry německých autorů se skrytým nebo zjevným záměrem propagovat nacismus? Nikdy! Našla se přece. Lehká prázdninová oddychovka A. J. Urbana Sluneční paseka. V textu cenzura nenašla nic závadného, my naopak jsme ve hře našli řadu pěkných postav se slušně napsanými dialogy - příležitost pro mnohé. Hra měla úroveň tehdy natáčených českých filmů lepší sorty. O třídu převyšovala lidové operetky typu Trampoty fořta Meruzalky, které tehdy zaplavovaly ochotnická jeviště. Ve hře šlo v podstatě o střet názorů snobských letních hostů, které pobuřoval trochu nevázaný život jiné party mladých lidí, s názory poplatnými trampingu, s epizodou romantického snílka, kterého první milostné zklamání přivede na kraj sebevraždy.

Bylo mi tehdy o něco víc než patnáct. Režisér mne obsadil do nevelké role vyžilého čtyřicátníka, inženýra (co se všechno v naší dramatické tvorbě nesvedlo na inženýry!), snoubence mladé slečny z nejlepší rodiny. Tu hrála krásná dívka, něco přes dvacet. Třásl jsem se rozpaky, když jsem ji jen měl vzít za ruku. Prokázalo se, že jako herec jsem nepoužitelný, a tak následujících deset let jsem se věnoval scenografii se vším, co to u ochotníků obnáší. Stejně mi ve hře odvede snoubenku právě představitel těch moderních názorů, asi slečna přece jen nebyla tak zcela snobská.

Říká-li se o divadle vůbec, že je to umění pomíjivé, pak to o divadle ochotnickém platí dvojnásob. Měsíce zkoušek, pak premiéra, jedna, nanejvýš dvě reprízy a konec. Proto se hledala cesta, jak jepičí život představení prodloužit. Naši otcové si vzpomněli na starou tradici.

Ať v Hostivici hrál Sokol nebo později Dramatická jednota J. K. Tyl, představení se pravidelně hrálo i v Chýni! Měli naši dědové k sobě určitě blíže, i když těch pár kilometrů museli šlapat pěšky. Dokonce na plakátech z doby kolem přelomu století a následujících dvaceti let najdete jména Lundák, Fingerhut i další. Ještě žijí v Hostivici Chýňačky, které si místní mládenci namluvili a oženili se s nimi. Dnes? Škoda mluvit. V době, o kterou jde, už odcizování bylo dost pokročilé, ale ne natolik, aby se Sluneční paseka nemohla v Chýni hrát.

Tak se stalo, že jsem jedno nedělní dopoledne s partou pomocníků stál na sále U Holasů a marně pátral po jevišti. Ale vždyť je tady! Tak pravil hostinský. Dal přivalit šest pivních sudů a tím jeho znalosti stavby končily. Stáli jsme bezradně nad hromadou trámků, latí a prken, korunovaných balíkem pomalovaného plátna. Pochopili jsme, že sudy jsou základem podlahy. Když jsme ji sestavili, bylo hej. Mnohá část si pak o umístění řekla sama. Obdiv ke konstrukci a jejímu tvůrci rostl s rostoucím dílem. Po několika hodinách, z nichž většina času šla na vrub bádání, tu stálo jeviště, solidní, pevné, sice trochu připomínající doby Vlastenců z Boudy, ale plně použitelné s fungující oponou, což o naší mateřské scéně se bez výhrad říci nedalo. To vše bez jediného hřebíku, pouze s přesnými tesařskými zámky, klíny a kolíky.

Večer byl sál plný. Podařila se vyřešit vzpoura nápovědy, která odmítla lézt do budky velikosti malé almary před lidmi, ani nechtěla sedět v budce na spartanském sedátku, než lidi přijdou. Protože jsme uměli nejen svoje role, ale celou hru nazpaměť, rozhodlo se napovídat z proscenia. Opona šla vzhůru a na scéně první zápletka hry: starý lesní dělník vyhání lufťáky z lesa. Jejich mluvčí, blahobytný soukromník, pan domácí několika domů, se brání. Nebyl by to Ríša Holub, kdyby nevyrobil nádherný dvojbrebt: Tuto praseku (!) nám pronajal pan hitleriér. V obecenstvu to zašumělo, neklamná známka, že brebt neušel pozornosti. Chvíle ticha, jakoby přítomní kádrovali složení v sále. Dobře to dopadlo a sál vybuchl v hurónském smíchu. Chudák Richard byl na mrtvici, obecenstvo očekávalo další legrácky. Nepřišly, až na jednu, kterou se podařilo zachránit. To když romantik Tony před zastřelením z nešťastné lásky k mojí nevěrné snoubence si pouští na přenosném gramofonu tklivou melodii (samozřejmě live, o jiném ozvučení se nám tehdy ani nezdálo). Natočil gramofon a nasadil zvukovku. Místo melancholické Ritorny se ozvaly první takty řízného pochodu. Inu, kamarádi. Otočili desku. Tony věc napravil tak rychle, že obecenstvo nic netušilo. Stejně se nezastřelil. Ten starý lesák mu to rozmluvil a Tony v partě těch trampů přišel na jiné myšlenky. Přesto, že se dohrálo bez dalších brebtů, obecenstvo bylo uznalé a nešetřilo ovacemi.

Hostovali jsme po válce ještě leckde, ale na Chýni vzpomínají ti, kteří ještě neodešli do věčného angažmá, dodnes rádi.

A skládací jeviště? Po šedesáti letech je marné v Chýni je hledat. Bylo by dnes ozdobou každého muzea jako vzpomínka na doby našich obrozenců.

Jiří Pergl


next up previous
Next: Pozitiva a negativa Up: Napište nám ... Previous: Příspěvek pro čtvrtletník
2006-10-06