next up previous
Next: Roku 1410 Up: Po stopách zaniklých vsí Previous: Po stopách zaniklých vsí

Část 1. Hradištko

V údolí Litovického potoka při soutoku s potokem Zličínským stál donedávna mlýn. Od počátku 18. století se mu říkalo Peterkův, předtím zde byl mlynářem Václav Zvoníček, ještě dříve tu mlelo několik generací mlynářů zpět až do poslední třetiny století šestnáctého. V této době bychom tady našli rozvaliny vesničky, opuštěné, ale s pozemky pečlivě obdělanými. Co se tu vlastně stalo?

Pro vysvětlení musíme začít od úplného začátku.

Na začátku byl stejný příběh, který vedl k založení Hostivice. Král Přemysl Otakar II. se pokusil usadit lidi, které vystěhoval z podhradí Pražského hradu, ve vesnici Žepy. Ano, jsou to naše Řepy, nemají s řepou nic společného, staroslovanský výraz žep znamenal - kapsu! Král přehlédl, že tuto ves daroval už jeho otec, král Václav I., břevnovskému klášteru. Nepřehlédl to však opat Martin a o své právo se důrazně hlásil. Král vše svedl na lokátora, který přesídlení řídil. Poručil mu, aby se svými lidmi odtáhl z Řep. Současně vyzval také lidi, kteří zřejmě patřili do okruhu zájmu Hradu, aby učinili totéž. Jinak by se stali poddanými kláštera, a oni přece byli svobodnými měšťany, i když pražské podhradí bylo pouhým zárodkem středověkého města. Proto museli pryč, aby na zelené louce, či lépe na zbořeništi jejich dosavadních domovů, postavili Němci ze severu opevněné Nové město pod Pražským hradem, pozdější Menší Město pražské, dnešní Malou Stranu. Tak na místě chaotické zástavby postavili kolonisté kamenné město s hradbami k obraně Hradu, uměli to a měli na to peníze i pevný statut městských práv, ověřený u nich doma. Král se opatovi omluvil listinou z roku 1263. Nazývá tam svoje lidi hostivci, v latinské listině česky! Tak naši hostivci popošli o kousek na sever a usadili se tam, kde jsme nalezli opuštěnou ves - Hradištko. Bažiny v nivě Litovického potoka mnoho místa neposkytly, a tak větší část hostivců zamířila dále a založili ves, která po nich dostala jméno - Hostivice.

Přeskočme nyní na čas vše, co se událo mezi začátkem a koncem, a pokusme se odhalit, co vedlo k opuštění vsi.

Přesídlenci zůstali pod správou rychty nově budovaného města, a tím vlastně požívali všechna práva měšťanů. Platili do pokladny královské komory poplatek, kterému se říkalo šos, purkrecht nebo úrok. Jinak se svým majetkem mohli nakládat poměrně svobodně. To byla výsada zákupního práva - emfyteuze. Pro majitele dvorů i pro jejich nájemce - podsedky to bylo velmi výhodné (proto je sporné, zda šlo o vyhnání), město rostlo a potřebovalo pro svou obživu to, co vypěstovali. Nemuseli platit žádná cla, nevztahovalo se na ně mílové právo, kterým si města chránila svoje řemeslníky a výrobce.

Idyla skončila po roce 1547, kdy se pražští měšťané zapletli do šmalkaldské války podporou německých protestantů. Za to jim po prohrané válce zabavil Ferdinand I. venkovské statky. Z Hostivice i z Hradištka byly rázem poddanské vsi bez dosavadních privilegií. Z dvorů i jejich podsedčích statků se staly poddanské chalupy. Tím ztratila malá vesnička smysl své existence, poddaní se stáhli do Hostivice, odkud byly obdělávány pozemky, a ze vsi, kde byly nejméně dva dvory s několika podsedky, krčmou a mlýnem, zbyl právě jen ten mlýn.

Historie, kterou Hradištko procházelo mezi počátkem a koncem, je klasickou ukázkou, k čemu vedla feudální roztříštěnost, jak to nazývají historici. Vyznat se ve změti majetkových a právních vztahů je velice komplikované. Požíval-li kdo výnos z majetku, nemusel být jeho majitelem. To král nebo šlechtic udělil právo vybírat roční plat někomu - za zásluhy, nebo spíše jako úhradu dluhu. Místo do pokladny vrchnosti pak majitel dvora platil věřiteli. To až do vyrovnání dluhu, nebo též do života či do dvou (i pro potomky).

U Hradištka se dovídáme, že Jan Lucemburský zastavil hofmistru královny Elišky Mikuláši Radostovi na vypůjčených 50 kop pražských grošů výnos ze dvora ve výši 5 kop ročně. Onen Radosta měl dvůr nedaleko, mezi dnešní starou plzeňskou silnicí a halou metra - proto se tam říká Na Radosti.

Jakýsi majetek drželi v Hradištku i královští služebníci Fricek, komorník a Jindřich, vrátný. To bylo už za krále Karla IV.

Radostovi se za života peníze nevrátily, protože plat zdědila dcera Anna. Tu měli vyplatit mansionáři, což byli kněží starající se o obřady v katedrále svatého Víta. Karel IV. stanovil, že až se to stane, bude dvůr zcela jejich. Nestalo se, a tak Anna pobírala plat z dvora v Hradištku dále.

Potom v našich vědomostech o Hradištku zeje díra, až počátkem 15. století zde nalézáme rod měšťanských patriciů Plaierů. Brzy ves prodali, a tak by se byla asi ocitla ve víru prodejů a koupí, typickém pro měšťany té doby. Kdyby se nestrhla jiná mela, tolik připomínající aféry a aférky naší přítomnosti. Nastala, když syn Mikuláše Zárovského ze Zárova, rovněž pražského měšťana, který ves koupil od Plaierů, doprovázel královnu Barboru, choť krále Zikmunda, na jakési nebezpečné cestě. Svěřil majetek sestře Barboře a švagrovi Václavu Cholpickému. V případě, že by se nevrátil, měli tito manželé dvůr převzít. Jan Zárovský se však vrátil, odkázal majetek manželce. Kateřina Zárovská požadovala na Václavu Cholpickém dědičný majetek (měla v Hradištku asi ještě jiný). Strhla se nechutná tahanice, řetěz sporů, v nichž se Kateřina zadlužila až po uši. Zasahoval dokonce Jiřík z Poděbrad, ještě jako zemský správce. Poslal vyššího rozsudího Matěje z Dubče. Ani on nedošel k řešení. Až malostranští konšelé po prostudování listin dali za pravdu Kateřině Zárovské. To už Kateřina tonula v dluzích tak, že musela prodat část majetku v Hradištku hlavnímu věřiteli Janu Fráňovi z Ejzíře (někde psáno také ze Zerčic) a jeho bratrovi Václavovi. Ponechala si větší část s tvrzí. Ani tu neudržela a pod tlakem věřitelů ji musela v roce 1465 prodat Čeňkovi z Klinštejna. Potom se složitými a málo průhlednými rodinnými vztahy dostalo Hradištko do vlastnictví Kolovratů Bezdružických, kteří po vzpomenuté konfiskaci měšťanských statků po šmalkadském míru dostali majetek, dosud patřící ke královské komoře, do osobního vlastnictví - k němu ještě část Hostivice. Od té doby mělo Hradištko společné osudy s Hostivicí. To byl také jeho konec, takže po roce 1560 se už uvádí Hradištko jako pustá ves a zbyl tu jen mlýn.

Jiří Pergl


next up previous
Next: Roku 1410 Up: Po stopách zaniklých vsí Previous: Po stopách zaniklých vsí
2006-10-06