next up previous
Next: Z práce obecního zastupitelstva Up: Nezapomínáme? Previous: Nezapomínáme?

Sidney Sterling Woods Sid

narozen: 25.7.1917 v San Marcos, Texas

zemřel: 31.3.1989 v Yuma, Arizona na rakovinu

Patří tento muž s typickým americkým jménem a s přezdívkou po způsobu příslušníků amerického letectva do této rubriky? Jakpak by nepatřil - vždyť se nedaleko Chýně narodil. Co na tom, že podruhé!

Ten den, 16. dubna 1945 odstartoval plukovník Sidney Woods (letecké eso se sedmi uznanými zásahy) ze základny osmé americké letecké armády, aby vedl skupinu stihačů 336 Fighter Group do prostoru tehdejšího protektorátu. Zde měli paralyzovat poslední zbytky Luftwaffe, které operovaly z letišť kolem Prahy. Proč tyto útvary pokračovaly nesmyslně v boji proti postupujícím pattonovým vojskům ve chvíli, kdy muselo být i těm nejzarytějším fanatikům jasné, že válka je nezvratně prohrána? Nebo to nebylo tak nesmyslné, možná bylo potřeba získat čas na uklizení archivů a potentátů. V každém případě byla činnost Luftwaffe pro postupující vojska nepříjemná.

Taktika Američanů byla jednoduchá, ale účinná. Vycházela z toho, že Němci byli vyzbrojeni proudovými letouny Me 262, které byly proti jejich P 41 D rychlejší, ale doplácely na to menší obratností, malou vytrvalostí a dlouhým rozjezdem. Proto útoky proti německým letadlům soustřeďovali do míst, kde byly Švalbiny nejzranitelnější - na letiště. Vedle toho ničili i letadla na zemi, bylo jich na letištích kolem Prahy mnoho, uvízly tu po ústupu ze všech front pro naprostý nedostatek paliva. Američtí stihači si tak vylepšovali skore sestřelů, nebylo to však bez rizika. Spolu s množstvím strojů je ze stejných důvodů kolem letiště naseto hlavněmi různých kalibrů, stažených ze všech bojišť. Na rozdíl od letadel jsou tyto zbraně plně funkční a se zkušenou obsluhou.

Osudný den 16. duben, byl jedním z řady, kdy se Němci pokoušeli zachránit stroje přelety mezi letišti u Prahy (Letňany, Kbely, Ruzyně, Čakovice) a letišti na severu Čech (Cheb, Žatec). Zdá se, že na tyto přelety padlo více letového času, než na bojovou činnost a hlavně velká část paliva, v závěru války velmi vzácného. Také ztráty letadel a životy pilotů. I havarie Me 262, kdy stroj zachytil střechu hostivické školy, spadl do zahrady domku za školou a popálil smrtelně jeho obyvatelku, se stala při jednom takovém přeletu.

16. duben roku 1945 kolem 15 hodiny. Bezmračný den, jaký se někdy povede po aprílových rozmarech přírody. Předtucha konce války je patrná už i na donedávna v zázrak doufajících německých důstojnících. Jeden z nejtolerantnějších, v civilu majitel velké speditérské firmy z Hamburku sonduje nálady českého obyvatelstva. Bude se mstít? Má v Praze přítelkyni. Stojíme na zahradě XI. Heeres Sanit
uvatsparku, tedy hostivických kasáren. Má doma stejně starého syna jako jsem já, přišel v Rusku o ruku, naštěstí levou. Málem by člověk zapomněl s kým má tu čest. Najednou se ozve salva z těžkého kulometu, zprvu vzdálená pak sílící a naráz ohlušující. Téměř nad zahradou se objeví v malé výšce stříbrný Mustang, za ním bílá vlečka dýmu. To není požár, to je palivo nebo olej. Nepravidelný zvuk motoru to potvrzuje. Stroj ztrácí poslední zbytky výšky, ještě pilot stačil mírně změnit směr asi hledá místo pro přistání. Zoufale si přeji, aby mu to vyšlo. Němec křičí nadšeně: Hat's bekommen!.

Vidíš, hochu, jak jsi mohl zapomenout, že je to nepřítel. Protože je konec pracovní doby, beru kolo a jedu rovnou na hráz Litovčáku. Nemýlil jsem se. Jeden z topolů těsně vedle kaberny zachytil letoun a ten v něm sedí jak v hnízdě. Viděl jsem řadu snímků letadel v korunách stromů, ale to zde byl pětitunový drobeček, křídlo s laminárním profilem, maximálka přes 700 kilometrů v hodině, přistává minimálně stopadesátikilometrovou rychlostí! To je zázrak! Kamarád Jindra, který byl u havarie dříve, než pilota Němci odvezli říká, že pilot nejenže přežil, ale nebyl ani zraněný, dokonce si ještě vykouřil cigaretu, kterou mu německý důstojník nabídl, než ho odvezli.

Uplynulo téměř padesát let, než jsem se dověděl, kdo byl v kabině toho Mustanga na hrázi. Letectví se stalo mým oborem. Čím více jsem se o letadlech a létání dovídal, tím více rostl můj respekt k pilotovi a podiv nad souhrou náhod, která mu spolu s jeho pilotním uměním zachovala život. Zároveň mne nepřestala dráždit ta příhoda z hlediska letecké mechaniky.

Nesporné je, že plukovník Woods, který měl zkušenosti ze služby v Tichomoří zjistil, že jediná vhodná plocha pro přistání, kterou s poškozeným strojem může dosáhnout, je hladina Litovického rybníka. Věděl, že na vodu musí přistát s letounem nataženým, skoro na pádové rychlosti. Použil-li přistávací klapky, které jsou u Mustanga velmi účinné, se z vraku nedalo zjistit, ale i bez nich měl slušnou naději, že se nouzové přistání povede. Stalo se však ještě něco lepšího, letoun zachytil mladý dvacetiletý topol. Letoun se z nataženého stavu patrně překlopil téměř o devadesát stupňů, tím se utrhl motor, který nebyl na tak prudké zpomalení dimenzován. Pilot se asi připravoval na opuštění stroje, to, že měl rozepnutý pás přispělo také k jeho záchraně. Rotace letadla po dopadu na strom ho katapultovala z kabiny a on dopadl na měkký hlinitý okraj hráze kousek od makadamové vozovky na ploše hráze. Podle svědectví Jindry byl umazaný v obličeji od hlíny, ale nabyl ani odřený! Tolik příznivých náhod a ovšem na začátku jeho pilotní umění!

Plukovník Woods už nežije. Bylo by ale škoda, kdyby se na tuto epizodu zapomnělo, svědčí o tom, že svoboda není zadarmo.

Jiří Pergl


next up previous
Next: Z práce obecního zastupitelstva Up: Nezapomínáme? Previous: Nezapomínáme?
2006-10-06