next up previous
Next: Zahrádka a zvířata Up: Napište nám ... Previous: Kanárské ostrovy - španělské

Okurková sezona a okurky

Je téměř konec června. Přichází léto - čas dovolených, prázdnin školních, parlamentních, divadelních a kdovíjakých ještě dalších. Prostě - OKURKOVÁ SEZONA.

A proč zrovna okurková sezona? Díky všem možným prázdninám je léto obdobím poměrně velkého nedostatku kulturních, společenských a politických dějů, a tak se média (tisk, televize, rádio) chytají čehokoli, o čem by mohla informovat. A jelikož je toto období i obdobím zrání okurek a jejich urychleného zpracovávání, stávaly se dříve okurky pro média žhavým tématem, takže se období letních prázdnin začalo označovat termínem okurková sezona. Dnes už tento termín pozbyl hodně ze své platnosti. Díky neustálému zdokonalování informačních technologií, hlavně družicových systémů, jsme se světem v takovém spojení, že je stále o čem informovat. Když se kdekoli ve světě cosi stane, my o tom bezprostředně uslyšíme v rádiu nebo v televizním zpravodajství, jen s malým zpožděním si o tom přečteme v novinách. O okurkové sezoně se dá mluvit už jen v místních měřítcích.

To letošní české léto také žádnou okurkovou sezonou nebude. Bude zpestřeno povolebními jednáními o sestavení vlády, která mohou trvat týden, dva, klidně i déle, ale i potom budou mít naše média díky volbám (nejen parlamentním, ale i komunálním) o témata postaráno.

Jak se zdá, o tu pravou okurkovou sezonu jsme už provždy ochuzeni. O co ale ochuzeni být nemusíme, jsou OKURKY, které se především v letních měsících stávají vítaným doplňkem našeho jídelníčku.

Jak se ale okurka dostala na náš stůl? V knize Zelená kuchyně (1991) se uvádí, že domovem původní plané liánovité okurky byla severní Indie a také Nepál a Thajsko. Rostlina i její plody se vyznačovaly značnou hořkostí. Jako kulturní rostlina se okurka objevuje už okolo roku 3000 před naším letopočtem. Salátový a skleníkový kultivar pochází ze severoindického centra a drobnoplodý ze sušších oblastí Íránu, Afghánistánu, Střední a Malé Asie. Odtud putovaly okurky souběžně do Číny, Řecka a Říma. Římané prý první založili pěstování okurek ve sklenících, samozřejmě ne pod sklem, ale pod slídou. Také prý díky tažením Římanů Evropou se okurky dostaly už v 2. století našeho letopočtu na území dnešního Trenčína na Slovensku. Písemně potvrzené pěstování okurek na našem území ale pochází až z konce 16. století. V 17. století pak byla založena tradice znojemských okurek.

Co se týká druhů a způsobů pěstování, nastal největší rozkvět ve 20. století. Okurky se pěstují na polích, v pařeništích, sklenících i fóliovnících. Nechávají se ležet nebo se vyvazují do výšky. Zajímavým způsobem pěstování je naroubování okurek na dýni. Rostlina se tímto stává mnohem odolnější proti plísni a skýtá i větší výnosy. Roubovat se dají všechny druhy. Podle plodů rozlišujeme okurky salátové, určené do salátů, a nakládačky, určené k nakládání a sterilování nebo k mléčnému kvašení.

Ačkoli jsou okurky z 95 až 98 procent tvořeny vodou a obsah vitamínů a minerálů v nich obsažený je velmi nízký, staly se poměrně oblíbenou součástí našeho jídelníčku. Ať už nakládané nebo v podobě hlavního jídla (třeba obalované a smažené jako řízek), oblohy nebo různých salátů. Pro svou nízkou energetickou hodnotu a nepatrný obsah cukrů jsou využívány při sestavování odtučňovacích diet. Staří Římané prý okurky pekli, dusili a nakládali a římské krasavice se koupali v jejich šťávě. V 16. století se okurky jedly syrové, někdy dušené nebo nakládané. Za mého hodně raného mládí se na poutích dalo pochutnat na rychlokvaškách.

Pokud by se někdo chtěl o okurkách, jejich pěstování a využití dozvědět mnohem víc, doporučuji zapátrat na internetu. Ode mne už jen tři jednoduché recepty.

Rychlokvašky

Dno keramické nádoby pokryji přerostlými nakládačkami, pokladu je listy vinné révy, višně a snítkami kopru. To opakuji dokud nádobu nezaplním alespoň ze dvou třetin. Potom svařím vodu se solí v takovém poměru, aby vznikl dosti slaný nálev. Nečekám až zchladne, ale ještě vroucí naleji na okurky, aby byly potopené. Asi za tři až čtyři dny jsou okurky vykvašené a mohou se jíst.

Jednoduchý salát

Salátovou okurku, zbavenou slupky, nastrouhám nahrubo, lehce osolím a zasypu asi dvěma až třemi lžícemi cukru. Nechám chvíli stát, aby okurka pustila šťávu. Potom zaliji octem, čtyřmi i vícero lžícemi podle chuti, a dochutím špetkou bílého pepře. V žádném případě nepoužívám zálivku s vodou, tak je salát hustý a má výraznou chuť, kterou je možno ozvláštnit nahrazením obyčejného octa některým z ochucených.

Míchaný salát

Salátovou okurku bez slupky nakrájím na větší kostky. Přidám větší drobněji krájenou barevnou papriku a jedno až dvě rajčátka. Potom už jen mírně osolím. Pokud mám chuť na něco výraznějšího, přidám ještě trochu cukru, octa a francouzské hořčice a zasypu strouhaným sýrem, například nivou.

Dobrou chuť. Světla Truksová


next up previous
Next: Zahrádka a zvířata Up: Napište nám ... Previous: Kanárské ostrovy - španělské
2006-10-06