next up previous
Next: Z práce obecního zastupitelstva Up: O historii obce a Previous: První polovina 19. století

O historii jednoho názvu aneb člověk se učí celý život

Dnes se chci s vámi, čtenáři Chýnovin, podělit o svůj malý zážitek na téma hledání ztraceného času. Historie vzniku jednoho místního názvu dokazuje, že zdaleka ne všechny místní názvy, které slouží k orientaci v našem nejbližším okolí, mají svůj původ někde ve středověku. Takové názvy vznikají nepřetržitě, někdy využívány úzkou skupinou lidí a poměrně krátkou dobu, aby pak upadly v zapomnění.

Název, o kterém vám chci dnes vyprávět, patří k těm, které vznikly poměrně nedávno, ale natolik se stal pevnou součástí místopisu, že mu brzký zánik nehrozí.

Většina z nás, kteří pocházíme z Chýně, Hostivice, Litovic, Břvů a dalších okolních obcí, dobře zná název Limbetonka. Tak nazýváme silnici spojující Litovice s Jenečkem, která se vyznačuje prudkým stoupáním právě v tomto směru.

Já sám jsem tento název poprvé slyšel asi ve svých jedenácti letech, když jsem začal chodit do školy v Hostivici, takže ho znám nějakých čtyřicet let. Za tu dobu mě nejednou napadlo, že je to dost divný název pro silnici v Čechách.

V roce 1993 vyšly paměti Václava M. Havla, otce nynějšího prezidenta, který byl stavebním podnikatelem za první republiky. Tyto paměti, které autor nazval Mé vzpomínky, jsem si asi před šesti lety koupil a se zájmem přečetl. Je to dobře napsaná memoárová literatura a mohu ji doporučit každému, koho zajímá historie Československé republiky od jejího vzniku, historie podnikání v této době a osudy jednoho významného podnikatele té doby.

V kapitole nazvané Doba podnikatelská II popisuje autor vznik Barrandova, nové čtvrti rodinných domků a vilek, kterou v tomto místě V. M. Havel postavil. V této kapitole mě zaujala pasáž, ve které popisuje jak se zabýval hledáním nového materiálu pro stavbu těchto domů, který by umožnil plynulou výstavbu, méně závislou na ročních dobách. Vysvětluje zde, že chtěl nahradit tradiční pálené cihly, které při zdění nasáknou velké množství vody a ta znemožňuje osazení dřevěných oken a dveří. To nutilo stavitele, aby nechávali stavby přes zimu takzvaně vymrznout, a teprve na jaře mohli pokračovat v dokončování stavby.

Protože pan Havel byl moderní podnikatel, nesmířil se s tímto tradičním postupem a hledal nové řešení. Při své cestě do Švédska se díky švédskému konzulovi v Praze seznámil s pracovníkem švédské firmy zabývající se výrobou pěnového betonu (dnes ho známe například pod názvy Ytong a Hebel). Tento technik, který se jmenoval Erik Lindmann, měl vlastní vynález z oboru zdících materiálů, který odstraňoval některé nevýhody pěnového betonu, například se dal armovat železem.

V. Havla tento nápad zaujal a domluvil se s ním, že se pokusí najít v okolí Prahy vhodný druh cihlářské hlíny, nutný pro výrobu nového materiálu, postaví pec, která by umožnila výrobu podle tohoto vynálezu. Nový materiál vznikal tak, že se vhodná hlína ohřívala na teplotu 1350$^{0}$C, při této teplotě vznikla lehká porézní hmota, která se drtila na štěrk a ve směsi s pískem a cementem se z ní vyráběly tvárnice nebo se prováděla betonáž.

Po návratu ze Švédska našel V. M. Havel pro tuto myšlenku společníka, bývalého spolužáka J. Filipa, který začal tím, že hledal vhodné naleziště hlíny. Po delším hledání našli vhodný pozemek v Litovicích, v místě, které většina z nás zná jako traktorku. Zde postavili vhodnou pec a otevřeli jámu pro těžbu hlíny. Technické vlastnosti materiálu splnily očekávání, problém byl s cenovou kalkulací. Kvůli malé kapacitě pece nemohl materiál konkurovat tradičním výrobkům. Přesto byl použit na stavbách Barrandova, při výstavbě filmových ateliérů, při stavbě elektrárny v Kolíně a na dalších stavbách.

Nový materiál nazvali Lindbeton (vynálezce Ing. Lindmann), s průmyslovou výrobou bylo započato v roce 1928. Když jsem přečetl před několika lety tuto knihu, pamatoval jsem si, že jednou z aktivit V. M. Havla byla výroba stavebního materiálu v Litovicích. Z popisu místa, kde tato výroba probíhala, jsem se domníval, že to bylo na druhé straně silnice, kde jsem si pamatoval cihlářskou pec. V loňském roce, při jednom setkání s panem Perglem, rodákem z Litovic a velkým znalcem historie těchto míst a zároveň pamětníkem výroby tohoto materiálu, jsem se ho zeptal, kde vlastně byla tato pec postavena. Teprve od něho jsem se dozvěděl, že to bylo v místě později vzniklé traktorky.

Při tomto povídání p. Pergl použil slovo Lindbeton a teprve nyní se mi rozsvítilo, že název Limbetonka vznikl od názvu výrobku, jehož historie je spojená s tímto místem!

Na závěr ještě jednu zajímavost - pokud si chcete tento materiál dnes prohlédnout, můžete ho vidět ve formě tvárnic, ze kterých je postavena zídka ohraničující parčík, kolem kterého budete zatáčet doleva, pokud pojedete z Chýně přes Litovice a odbočíte na Limbetonku.

Myslím, že je to symbolické místo pro použití tohoto materiálu.

Pavel Fousek




















next up previous
Next: Z práce obecního zastupitelstva Up: O historii obce a Previous: První polovina 19. století
2006-10-06